Ke koním jsem začala chodit v osmi letech, přičemž jsem musela tvrdit, že jsem starší – jinak by mě do oddílu nepřijali 🙂 Psal se rok 1998 a my byli vděční za každého koně, který v oddílu byl, ačkoli všichni byli na výuku jezdců spíše nevhodní (agresivní, lekaví, velmi staří nebo mladí a podobně)

Od roku 1998 do roku 2015 jsem jezdila v oddílech, na zemědělské střední škole o víkendech a dále koně soukromníků. V roce 2012 jsem se poprvé setkala s Alfem, koněm německého jezdce, který byl chystán na Olympiádu v drezuře. Po zranění se dostal do Čech a následně jsem jej začala jezdit já. Tehdy započal můj první skutečný trénink, mé první piaffy, pasáže a opravdové ježdění. Tam se zrodila moje láska k drezuře.

V roce 2015 jsem si zakoupila svého vysněného prvního koně – Aristora. Sháněla jsem zkušeného drezurního matadora, dovezla jsem si neobsednutého čtyřletého janka. Tehdy se začala psát nová kapitola. A že nebyla vůbec snadná.

Brzy jsem zjistila, že v sobě nesu mnoho nezpracovaného, co mi stojí v cestě k úspěchu s mým koněm. Že strachy, které ve mně celé roky dřímají (a které se daly obcházet výběrem klidných koní), nejistot (že vlastně nic neumím), nezvládnutých emocí (někdo mi zkazil den, ale jdu v tomto rozčíleném stavu klidně jezdit) jsou obrovským problémem, který ode mě Aristor začal velmi brzy přebírat.

Nastalo několik let, kdy jsem trénovala na závody (a jezdila závody), v sobě jsem si ale nesla balvan v podobě skličujícího strachu, za který jsem se styděla. Před sebou, před trenéry, před svým koněm. I on se brzy začal všeho bát a roztočil se kolotoč vzájemného trápení.

Tento cyklus přerušilo Aristorovo vážné onemocnění (dvojnásobné schvácení), kdy se v jednu chvíli skutečně rozhodovalo o tom, zda nebude lepší jej uspat. Veterináři řekli ano, uspat. Já řekla NE. My to zvládneme.

Tehdy se naše cesta, navzdory tragédii, obrovské Aristorově bolesti a mým zmařeným snům o závodní kariéře, začala vyvíjet konečně správným směrem. Moje obrovská láska k tomuto koni mě přiměla k tomu začít na sobě tvrdě pracovat. Jít do seberozvojových výcviků (díky čemuž jsem se nakonec neplánovaně stala koučem), číst, trénovat svojí hlavu a mysl, učit se chápat sebe i svět.

Aristor se s následky zranění potýká dodnes. Myslím si ale, že jeho nemoc nám 100x více dala, než vzala. Díky tomu jsem totiž dnes jezdcem klidným, spravedlivým a nebojácným (a když mě náhodou strach navštíví, vím, jak s ním pracovat). Aristor je díky tomu koněm vyrovnaným, laskavým a věrným. A to je mnohem víc, než jsem kdy od koní čekala.

Koně dnes chápu jako bytosti, které nás vedou k vlastní duši – až na dřeň a jakýmkoli způsobem to bude nutné.

Jsem přesvědčená, že se vše stalo pro nějaký důvod. Pomoc jezdcům (a jejich koním) chápu jako svoje poslání. Nemyslím si, že každý musí padnout až na samé dno, aby mohl vylétnout vzhůru