Příběhy, které zde budu vyprávět se staly, leč jména klientů samozřejmě upravuji. Děkuji však za dovolení sdílet zážitky a dnes vybírám pár z nich.
Příběh první: Jana
Jana se mi ozvala s tím, že by si chtěla koučování s koňmi jen tak vyzkoušet, že nic konkrétního pro mě vlastně nemá. Nepřekvapilo mě to, začíná takhle téměř každý náš nultý rozhovor, kde s klientem probíráme, s čím za mnou přichází.
Hned po příjezdu Jany na statek bylo ale jasné, že uvnitř ní je skrytý nějaký opravdu veliký žal. Jana se rozbrečela hned u vstupu do výběhů. Říkala, že jí koně připomínají dětství, vyvolávají vzpomínky. I to je vcelku častý jev. Pro práci si ten den vybrala Dantheho, klidnějšího z valachů. Danthe se ale s Janou nechtěl ani rozejít směrem pryč z výběhu. Jana ho zkusila jemně pobídnout hlasem, to ale na koně nijak zvlášť nezapůsobilo a dál koukal nezúčastněně „do blba“. Jana se začala cítit frustrovaně, zkusila, teď už trochu nervózně, zatahat za vodítko, avšak reakcí byl zhnusený výraz koně a ještě větší odpor k tomu se rozejít. Jana chvíli přešlapovala, nejistě se zasmála a začala koně přemlouvat. „No tak, Dantíku, pojď se mnou, no pojď“. Nic. Nešel. Vstoupila jsem do procesu a zeptala se Jany, zda jí to připomíná nějaký jiný výjev z jejího života a jestli by uměla podle toho vymyslet, jak nejlépe koně přesvědčit k pohybu. Jana se mi svěřila, že už delší dobu se snaží odejít od manžela, ale má strach, že nezvládne sama uživit dvě děti. Tohle vysvětlení se mi zdálo logické, na svém koňském parťákovi jsem ale viděla, že ještě „nejsme doma“.
Po chvíli našeho rozhovoru nakonec upřesnila, že hlavním problémem je nejspíš také to, že má strach z chyb. Nerada chybuje, protože dělat chyby je špatný. Danthe je velmi citlivý kůň a mé klienty vždy umí pochválit za okamžik, kdy řeknou něco opravdu autentického. Najevo to dává hlasitým a okatým přežvykováním. Tak se stalo i v tuto chvíli. Janě jsem vysvětlila, že Danthe oceňuje její odvahu nazvat problém pravým jménem a nechala je dál pracovat na tom, aby se spolu rozešli směrem kupředu. Najednou to už nebyl žádný problém. Jana šla, Danthe jí následoval. V tom se Jana zasekla a řekla „Víš, teď mě tak napadá.. na začátku jsem tu chybovala, kůň se mnou jít nechtěl, protože jsem ho tahala za vodítko.. ale pak jsem si ten problém pojmenovala a chybu napravila tím, že jsem to prostě zkusila znovu.. a ono se doslova jde dál a nic hrozného se neděje. Možná, že chybovat je prostě občas nutná součást procesu“ … že si Danthe začal zvesela přežvykovat o stošest, už asi nemusím ani říkat..
Jana se s manželem nakonec nerozvedla. Ne proto, že by se stále bála chybovat, ale proto, že si uvědomila, že i její manžel měl právo udělat chybu, která jí trápila a že chce vzít v potaz jeho snahy toto jednání napravit.
Příběh druhý: Petr
Když se mi ozve na zážitkový koučink s koňmi muž, vždycky už předem vím, že to možná bude „oříšek“. Ženy si dovolují více projevovat emoce a být autentické, což koně milují a velmi rychle oceňují toto jednání dobrou spoluprací. Muži jsou více rezervovaní a mnohem déle si na sobě nechávají svoje masky, pod které schovávají své problémy.
Petr se mi ozval s tím, že se někde dočetl o tom, že na koních se dá skvěle trénovat dovednost leadershipu a on jako manažer středně velkého podniku cítí, že by se mohl v tomhle ohledu trochu procvičit.
Ke koním přijel velmi sebevědomě vypadající muž v červeném Porscháku se stahovací střechou. S Petrem jsme si promluvili o tom, co by pro něj bylo dnes dobrým cílem. Petr mi řekl, že jeho tým má velmi dobré výsledky, ale on má rád všechno nové, a proto chce zkusit koučink s koňmi. Tento cíl jsem nemohla podpořit, protože to v podstatě žádný cíl nebyl.
Šla jsem tedy více do hloubky a ptala se, co konkrétně za dovednosti by si Petr dnes rád zlepšil. Váhavě začal vyprávět o tom, že i přesto, že tým odvádí dobrou práci, jeho místo v kolektivu není ideální. Těžko se mu navazují kontakty, neumí dobře odhadnout reakce kolegů (doslova Petr řekl „já vůbec neumím odhadnout, co si ostatní myslej, když na ně mluvim, natož abych vytušil, co udělají minutu po tom, co jim zadám úkol. Prostě nemám absolutně odhad na povahu člověka.. to jsem teda fakt dobrej manažer, co “.) Přešla jsem Petrův pokus o odlehčení situace, protože jsem cítila, že se blížíme trochu více k podstatě věci. Nakonec jsme ke koním odcházeli s tím, že by Petr rád zjistil, jak lépe navazovat vztahy nejen s kolegy, ale také se ženami.
Ve výběhu Petr nedal najevo žádné emoce. Na otázku „co vidíš?“ při pohledu na koně odvětil Petr jednoduše „koně“. To mě samozřejmě vůbec nerozházelo. Když vidí Petr koně, tak prostě vidí Petr koně. Zeptala jsem se Petra, co běžně vídá, když se podívá poprvé na nového kolegu, nebo ženu. Petr se zamyslel a řekl, že ví, kam tou otázkou mířím a že je pěkně podlá. Že když kouká na ženu, samozřejmě toho vnímá mnohem víc, než jen člověka. Poprosila jsem ho tedy, aby se zkusil takhle navnímat i na ty koně a zkusil mi znovu popsat, co vidí. Petr začal spolupracovat a popsal mi, co si o kterém koni myslí. Musela jsem ho uznale pochválit. Jeho odhad nebyl vůbec zlý, naopak velmi dobře vystihl povahy koní, aniž by s nimi ještě pracoval.
Že si Petr vybere na práci Aristora jsem tušila už z prvního nultého hovoru. Aristor je statný velký valach, ze kterého sebevědomí tryská na míle daleko. Je to vůdce stáda a laskavý společník, pokud se k němu lidé chovají s citem.
Aristora si bez problémů odvedl do kruhovky, kde započala naše práce na cíli dne – lepší navazování vztahů s kolegy a se ženami. Doporučila jsem Petrovi, aby si s Aristorem dali čas a poznali se. Řekla jsem mu, že budu sledovat jejich dvojici z kraje ohrady a oni mají volný prostor pro sebe. Petr Aristora hned odepnul z vodítka a rozešel se. Aristor se rozešel taky. Akorát na přesně opačnou stranu, tam, kde ví, že se dá pod hrazením uždíbnout kousek trávy. Petr se pousmál a vrátil se pro koně. Zkusil ho párkrát zatahat za ohlávku směrem, kterým chtěl jít, Aristor poslušně šel, ale jakmile ho Petr pustil, otočil se a šup k trávě.
Po chvíli jsem se Petra zeptala, jak se v té situaci cítí. Petr řekl, že „jako osel“. Zasmáli jsme se tomu, ale Petr pokračoval. Řekl, že mu to vlastně dost evokuje situaci v práci, o které mluvil. Že dokud tým táhne a má je na očích, dělají, co mají, ale jakmile kolegy „pustí“, oni si jdou dělat, co chtějí. A že mu teď z toho není do smíchu, protože neví, co dělá špatně. Pustili jsme se do práce.
Ukázala jsem Petrovi, jak může s koněm navázat přátelský vztah. Jak se může prosadit, ale přesto zůstat milý a spravedlivý. Petr trpělivě naslouchal a začal zkoušet různé určené cviky. Po asi třiceti minutách jsem Petra vyzvala, ať zkusí koně pustit do volnosti znovu. Nebylo pro mě překvapením, že nyní ho Aristor zcela bez problémů následoval všude, kam Petr šel. Ani jsem se nestačila zeptat, jak se Petr cítí, protože on se v tu stejnou chvíli hlasitě pleskl do čela (až jsme se s Aristorem trochu lekli :o)) a říká „Aha!“ (Aha je u koní časté slovo) „Aha! Tak já už tomu teď rozumím! Já prostě přece nemůžu čekat, že mě ten tým, nebo dokonce ženy, budou důvěřovat a chtít být v mé přítomnosti, když to na ně všechno hned vychrlím, nic neukážu, nevysvětlím a jdu si rychle zase po svým. Já tomu vztahu prostě musím dát péči. Vlastně bych měl ten čas dopřát především sobě. Vždyť mně s nima taky bude líp, když je dobře poznám“. A bylo :o)