Všechny tyto výše zmíněné jezdce spojuje jedna společná věc – totiž že to, jak s Vámi kůň bude spolupracovat záleží na tom, jak se s vámi bude cítit. Jak se s vámi bude cítit záleží na tom, jak se budete cítit vy. A jak se budete cítit vy záleží na tom, co si přinášíte do stáje ve své hlavě a co se potom odráží celkově na vašem těle, pohybech, tónu hlasu, pachu těla.. Zkrátka na tom, s jakou energií a vizí se svým koněm pracujete.
Začnu kategorií zkvalitňování vztahu mezi člověkem a koněm. Příliš často se setkávám s nepochopenými koňmi na to, abych nechala tuhle věc jen tak „ladem“ a šla si po svém. Zejména když vím, jak málo stačí na to, aby se všechno změnilo. Jsem toho jasným příkladem, a tak místo košatého vysvětlování řeknu velmi krátce svůj příběh.
U koní se motám od svých osmi let denodenně. To je celkem 23 let velmi intenzivního pobytu mezi koňmi. Odjakživa jsem byla ustrašenější typ, a proto jsem si jako koňského parťáka vybírala velmi pečlivě ty koně, kteří byli opravdu velmi spolehliví.
Pak ale přišel čas koupit si svého vlastního vysněného koně. Do té doby jsem totiž koně jen jezdila jiným majitelům. Koně jsem vybírala srdcem a hned od začátku bylo jasné, že jsem si vzala „moc velké sousto“. Kombinace mladý kůň, který potřeboval důvěryhodného jezdce a já, zkušená jezdkyně, avšak velmi citlivá na stres, lekání a vyhazování, se hned první týden ukázala jako nevhodná…začalo peklo. Já chodila do stáje s nadějí, že můj kůň zmizí, prostě se ideálně vypaří. Zároveň jsem ale nebyla ochotná jej prodat. Nerada se vzdávám. Pokračovala jsem tedy s obsedáním a výcvikem mého pětiletého obrovského ryzáka, náš výkon se zlepšoval, trenéři odhadovali, že jeho výkonnost v drezuře půjde minimálně do stupně S, nebo výš.
S čím mi ale nikdo pomoci nedokázal, byl strach. Všudypřítomný strach. Fouká vítr, sněží, prší, dneska je chladno, včera byl v boxu o hodinu déle, dneska mám špatný pocit.. vždycky jsem se měla čeho bát. Samozřejmě jsem tyhle nervy přenášela na svého koně, ze kterého se pod mou taktovkou stal brzy kůň lekavý. To jen potvrzovalo moje přesvědčení, že je čeho se bát! Pořád jsme se drezurně zlepšovali, kůň chodil lépe a lépe, ale já pořád jezdila na jízdárně se „staženým zadkem“. O vyjížďkách nemluvě.
To celé vyvrcholilo v den, kdy se můj kůň fatálně zranil v boxu. Vypadalo to, že tohle je naše poslední společná lekce. S Aristorem to bylo opravdu tak špatné, že se mezi doktory šuškalo o nutném uspání. Tady se moje nátura „já to nevzdám“ hodila. Aristor přežil. Nastalo dlouhé období (které stále trvá), kdy můj kůň potřeboval denní péči. Vodění na dlouhé procházky byl očistec. Ze země se Aristor lekal stejně jako dříve ze sedla, jen jsem se cítila ještě víc zranitelně. Přeci jen to není žádný drobek.
Tehdy mi začalo docházet, že z mého koně je možná navždy kůň nepojízdný a že pokud pro něj chci dobrý život, musím z něj udělat klidného koně, se kterým bude radost se jen tak procházet po louce. Nebo by mohl být třeba kůň pro děti, jeho povaha je jinak přeci tak moc laskavá. Začala jsem zkoušet, co bude fungovat. Výcvik v kruhovce, tresty, couvání za lekání, pokárání, ignorování leknutí, hlasové napomenutí, vyběhání před procházkou…nepomohlo nic. Jednou v noci se mi zdál sen, kdy jsem dostala jasnou zprávu „Začni u sebe holka, začni u sebe..“ Sny mám někdy docela živé :)) A tak jsem začala. Začala jsem si všímat, jak se mi u Aristora vždy stáhnou ramena mezi lopatky. Začala jsem si všímat, že si u něj nedokážu od plic zívnout, protože pořád dýchám krátce, rozrušeně. Začala jsem vnímat, že když jdeme bok po boku, pořád čekám, kdy TO přijde. Kdy se lekne a šlápne mi na nohu. Došlo mi, že nemáme žádné napojení. V kruhovce mě spíše ignoroval, ve výběhu ho zajímalo více žrádlo, než já. Na vycházkách se samozřejmě lekal, protože mně se nedalo věřit. Cítil, že se bojím víc než on. Musel to vzít do svých „kopyt“. Co mu zbylo..
Tehdy začala opravdu veliká změna. Změna ve mně. Ven jsem chodila jen když jsem se cítila dobře. Chodila jsem jen tak daleko, jak jsem uznala za pro mě bezpečné. Hodiny a hodiny jsem se na procházkách sebekoučovala otázkama, jak se cítím, co můžu udělat jinak, jela bodyscan, soustředila se na přítomný okamžik, trénovala měsíce napojení v kruhovce a nakonec jsem pustila i ty poslední tlaky na to, že musíme jezdit, musíme být dobří.
Nebylo to snadné a kdybych se nevěnovala koučování, nikdy bych to asi nezvládla tak dobře, ale stálo to za to. Dnes se Aristor lekne minimálně (jen když je opravdu důvod), v kruhovce i mimo ní je z něj parťák, co se mnou rád tráví čas a je to můj hlavní terapeutický kůň. Nemáme na sebe žádné přehnané nároky, kromě oboustranného respektu a bezpečí, které už mu dokážu dát a on mi ho mnohonásobně vrací. Dnes už na něm i znovu jezdím. Bez sedla a na ohlávce.
A o tom je tento příběh – podle mě špatná jezdecká dvojice neexistuje. Existuje jen člověk, který si potřebuje správně přenastavit svou hlavu tak, aby byl svému koni dobrým parťákem. Kůň je tvor, který na pozitivní změnu svého člověka vždycky řekne ano.
Koučinkové techniky jsou za mě definitivně a jednoznačně to nejlepší, co může v této situaci být. Jsem neskonale vděčná, že mohu být pojítkem mezi jezdci a koňmi a pomáhat těmto dvojicím najít balanc a spokojenost na jejich společné cestě.
Asi vás pak nepřekvapí, že pokud se jezdec věnuje aktivně sportu a jeho cílem je dosahovat výsledků na hřbetě koňského parťáka, prvotním klíčem k úspěchu je zbavit se bariér v hlavě jezdce a následně pracovat na mindsetu jezdce sportovce – vítěze.
Pokud vás moje vyprávění zaujalo a řešíte něco podobného, neváhejte mě kontaktovat skrze kontaktní formulář. Bude mi ctí pomoci, protože vy i vaši koně si to dozajista zaslouží.