Špatná dvojice jezdec – kůň podle mě neexistuje. Existuje pouze chybné nastavení v hlavě jezdce.
Jezdcům, kteří se mnou spolupracují pomáhám se:
- zvládáním strachu, který měníme v sebevědomí a jistotu
- zvyšováním důvěry v sebe i koně
- zvyšováním povědomí o jemné práci ze země i ze sedla tak, abych byl pro koně dobrým parťákem
- zvládáním emocí
- nastavováním mysli do stavu " My na to máme!" či "Spolu dokážeme cokoli"
- s mentální přípravou na závody
Dneska moc fouká, včera byl kůň v boxe o hodinu déle..to dnes radši jezdit nepůjdu.
Máme dobré výsledky, ale stejně se při ježdění necítím uvolněně
Koně dělají, co po nich žádám, ale cítím, že tam „něco“ chybí
Chtěl/a bych dosahovat sportovních výsledků, ale moje hlava mě brzdí
Chci mít s koněm super vztah, ale nedaří se mi toho dosáhnout
Říkáte si občas něco z výše uvedeného?
Anebo vás trápí ještě úplně jiný problém?
Strach, nejistota, nezodpovězené otázky, neuvolněnost, pochybnosti, nedostatečné znalosti - to vše jsou příčiny toho, že koni nemůžeme být důvěryhodným parťákem, kterého by chtěl dobrovolně a radostně následovat.
Na pozitivní změnu kůň řekne vždy ANO
Jezdcům a majitelům koní dodávám pomocí koučovacích metod a mentoringu jistotu, že vše, co potřebují k tomu, aby se svým koněm tvořili perfektní a vyrovnanou dvojici, mají dávno v sobě - jen je potřeba tyto vlastnosti najít a vyšperkovat je k dokonalosti.
S jezdcem se scházím pravidelně v koučovně i přímo ve stáji s jejich koněm (má-li o to klient zájem). Střídáme tak mentální přípravu s praxí.
Proč právě já:
Jsem Jenny a žiju s koňmi denodenně od mala. Když se ze mě stala koučka (s akreditací ČAK a MŠMT), netušila jsem, že bych mohla pomáhat právě jezdcům. Brzy mi ale došlo, že je to disciplína, ve které dosahuji s klienty úžasných a okamžitých výsledků. A že vedlejším výsledkem jsou nejen spokojenější lidé, ale i koně. Zvířata, která tolik miluji. Koučink jezdců se tak velmi brzy stal nejen mou prací, ale i vášní.
Něco o mně ve spojitosti s koňmi:
– Jezdit jsem začínala jako osmiletá holčička v TJ Jiskra Bílá hora. Brzy na to jsem začala navštěvovat každičký víkend zemědělskou školu na východě Čech (SZEŠ Lanškroun), kam jsem neúnavně z Prahy dojížděla. Ve 12ti letech jsem pak získala do pronájmu prvního soukromého koně ( v té době to nebylo nic obvyklého, koní bylo tehdy pořád zoufale málo).
– K prvnímu pořádnému trénování jsem se dostala, když jsem do péče získala bývalého drezurního svěřence Ch. Hesseho (který byl prý původně chystán na Olympiádu). Tento kůň nasměroval mé další kroky drezurní cestou.
– Prvního vlastního koně jsem si koupila v roce 2015 a stal se jím Aristor, velký a silný ryzák po koni Aristo – Z, kterého dnes můžete znát jako mého hlavního terapeutického koně pro Zážitkové koučování s koňmi. S tím jsem se stihla účastnit jen několika málo drezurních závodů (s umístěním), než se fatálně zranil.
– Po tomto zranění Aristora jsem se začala zajímat více o práci ze země. Konečně byl čas na to „podívat se na zoubek“ mým strachům a úzkostem, které jsem po celou dobu vedle koní mívala (Více se můžete dočíst TU – odkaz na blog).
– Díky koučovacím metodám (které jsem sama na sebe neváhala často aplikovat:o) ) a práci s mnoha trenéry jsem dospěla do bodu, kdy se vedle koní cítím jistě, vyrovnaně, klidně, spravedlivě a kdy mám díky tomu vyrovnaného a nebojácného koně, se kterým tvoříme tým.
– Kdybych měla jmenovat konkrétní trenéry, kteří na mě zanechali pozitivní stopy, často jejich jména nebudete znát. Je to proto, že jsem zjistila, že ty největší trenérské poklady se často „skrývají“ mimo mainstreamovou komunitu a svoje znalosti si hýčkají kdesi v ústraní.
To, co ale vyznávám napříč všemi směry, kterými jsem v životě šla je fakt, že na koni musíme vždy jezdit jemně, chovat se zásadově, ale spravedlivě, držet si své hranice a respektovat hranice koně a především se cítit vedle koně jistě a příjemně. Jedině tak to dvojici jezdec – kůň může společně bavit:)
Ať nám koně jdou, přátelé!:)